A zase ta závora

      Už podruhé mám psát o závodu od závory v Mokré, lesní cestou do Soběšic. Tentokrát je to úkol o to těžší, že zmíněný závod pro mě osobně skončil ještě než začal. Hned při startu se mi podařilo ukopnout část šlapátka a tak projet trať zacvaknutá do pedálů pouze jednou nohou.
      Tento deštivý čtvrtek jsem už dvakrát na kole promokla do poslední nitky a počasí pořád nevypadalo moc optimisticky ani navečer, a tak jsme se s Mirkem rozhodli jet na závod autem. Zaparkovali jsme nahoře v Soběšicích v cíli, a po trati závodu sjeli do místa startu. Cestou jsem si říkala, že musíme Číňana ukecat aby na příští rok tuto trať vyměnil za nějakou jinou, kde bychom si my silničáři neničili svoje mazlíčky, protože místy se vyasfaltování cesty zcela ztrácelo a na jeho místě zbyly díry, kamení a jiný šurvajs, který by si zasloužil pořádné bantamy a odpružená horská kola.
      Na startu, kam jsem po opatrném sjezdu dojela, se už houfovali nadšenci cyklisté, kteří se i přes ne moc příznivé počasí dostavili v celkem hojném počtu. Jakožto ambiciozní a cílevědomý závodník, vrchař každým coulem, jsem opustila jejich pokec o tom, kde kdo co jel o víkendu, jaké to bylo a jak kdo dopadl a celou trať si vyjela v rámci rozehřátí a doufala, že mi zbyde ještě dostatek sil na to vyjet kopec i v rámci závodu.
      A už tu byl start. Všichni jsme se naskládali za závoru (která dnes zůstávala sveřepě celou dobu dole) a snažili se najít co nejvýhodnější pozici, protože náš startér, zkušený závodník Lukáš Petr nás poučil, že je to jeden z klíčových momentů celého závodu. Tak, ještě se párkrát pořádně prodýchnout, zklidnit tep zrychlený předstartovním vzrušením a start. Zezadu slyším Vlastíka, jak říká, že někdo ulomil šlapátko. Hlavou mi proběhne, že to má teda někdo smůlu, ale když mi nejde našlápnout pravá tretra a kouknu dolů, zjišťuji, že tím nešťastníkem jsem já. To už se kolem mě přehnali ti kteří nezvolili tak výhodnou startovní pozici jako já a fofrem zmizeli za první zatáčkou. A tak jsem se svým handicapem (tím nemyslím svoji ne zrovna klasickou vrchařskou postavu, jak by mohlo některé napadnout) vydala do cíle. Koneckonců mi ani nic jiného nezbývalo, vždyť přece nahoře máme zaparkované auto. Cestou jsem přemýšlela o tom, kolik mě sakra zas budou stát nové pedály a uklidňovala se pohledem do zeleně lesa kolem cesty.
      O vítězi Ondřeji Putnovi a o průběhu závodu jsem se pak dověděla při vyhlašování výsledků v hospodě u Silvra, kde mimochodem čepovali výborné Dalešice. Teda alespoň podle Mirkova tvrzení. Koneckonců, někdo to přece musel odřídit domů, že. Při pohledu na vítěze mě s upřímnou gratulací už asi po milionté zastihla myšlenka, že by tu cyklistiku nemuseli až tak nutně dělit podle věkových, ale raději podle váhových kategorií. To by hned byla jiná! Ale ono nic není dokonalé, hlavně když slouží zdraví. Holt si koupím lehčí rám, kola, řídítka, představec, řetěz, šlapátka, sedátko, tretry…………… a příště jim to nandám.

Hanka

Oficiálním sponzorem tohoto závodu je Čínská Liduprázdná Republika

DHTML Menu By Milonic JavaScript